Shari Lapena: Co jste to provedli?

Hledáte napínavou knihu k vodě nebo na dovolenou? S kanadskou spisovatelkou Shari Lapenou nemůžete šlápnout vedle, její psychologické thrillery patří k těm osvědčeným a prověřeným. Nakladatelství Kalibr na letošní léto připravilo její nejnovější knihu s názvem Co jste to provedli? Těšte se na psychothriller ze zdánlivě klidného amerického městečka, kterým otřese vražda mladé ženy.

Jednoho brzkého rána najde farmář na svém poli tělo nahé dívky, které ohlodávají supi. Je to Diana, děvče z místní střední školy, kterou ve městě všichni znají a mají ji rádi. Chodila do posledního ročníku, užívala si svou první lásku, bavila se s kamarády, těšila se, že příští rok nastoupí na univerzitu a poté se stane veterinářkou. Co se přihodilo, že skončila tady a takhle? Hledají se možné motivy, probíhající vyšetřování odhaluje nejrůznější tajemství, která měla zůstat navždy skryta. Místní lidé se promění v podezřelé – zdá se, že by každý z nich mohl mít motiv nebo příležitost. Zprvu poklidná a idylická atmosféra v městečku, kde se večer ani nezamykají dveře, se mění – najednou je všude plno strachu, nedůvěry a podezíravosti. Byl vztah s Cameronem tak idylický, jak se navenek zdálo? Co ten divný týpek, který Dianu obtěžoval při brigádě v hobby marketu? A proč s učitelem tělocviku nechce zůstat žádná holka v šatně sama? Matka si vyčítá, že dceru dostatečně nechránila a nejlepší přátelé Riley a Evan se rozhodnou, že téhle záhadě přijdou na kloub, i kdyby měli začít ze záhrobí vyvolávat duchy. Vše spěje k překvapivému a působivému konci, ale na to už jsme si u téhle autorky zvykli.

  

Ukázka z knihy:

Edward v tichosti panikaří, když znovu zaujmou místa ve výslechové místnosti a detektiv spustí nahrávání. Camerona pořád nezatkli, jeho otec se nicméně děsí, že může být jen otázka času, než to udělají. V hlavě se mu všechno motá. Nerozezná pravdu od lži, dobro od zla. Vzpomíná na rozhovor, který ten den šeptem vedli s manželkou. Jestli můžou, chtějí synovi pomoct, ať už udělal cokoli. Diana je mrtvá a na tom se nic nezmění. Čemu prospěje, když jejich syn stráví zbytek života ve vězení? Jestli to opravdu byla Cameronova vina, musel se přestat ovládat. Úmyslně by přece nic takového neudělal, ne? Jenomže jak si můžou být jistí, že to neudělá zase? Jak by se dokázali vyrovnat se svým svědomím, kdyby se to stalo?

Co jste to provedli? je napínavý psychothriller, který vás nenechá odpočinout. Kniha má velké množství vypravěčů (možná až přespříliš, napočítala jsem jich snad celkem 16), jejich pohledy se v krátkých kapitolách rychle a svižně střídají. Do hlavy se podíváme Dianině matce, kamarádům a spolužákům, jejich rodičům, učitelům a také samotné oběti – Dianě, která úsilí odhalit vraha pozoruje z nadhledu. S rodiči teenagerů můžeme sdílet jejich strach a obavy o křehké dospívající duše, i kroutit hlavou nad tím, jak chtějí své děti chránit za každou cenu. Ostatní dospělí zpytují svědomí nad svými vlastními poklesky, které jim mohou do budoucna zavařit, spolužáci překvapí svými zkušenostmi a nápady (trochu duchařiny ve stylu young adult). Vše se prolíná, je to napínavé, jen k práci policie bych měla jako protřelá čtenářka detektivek trochu výhrad (opravdu nikdo nenechal sledovat signál ze ztraceného telefonu?). Nicméně, od čtení se nedá odtrhnout, emoce střídají emoce, na konci jen překvapením otevřete pusu a zamrkáte očima. Takhle nějak si představuji odpočinkové čtení, které drží napětí až do poslední stránky, zároveň ale čtenáře donutí i k zamyšlení.

Shari Lapena (nar. 1960) je kanadská spisovatelka, která původně pracovala jako právnička a učitelka angličtiny, ale nyní se věnuje psaní na plný úvazek. Je autorkou napínavých románů, které se odehrávají ve zdánlivě poklidných kulisách amerických maloměst či předměstí. V Česku jí vyšla celá řada knih (Co jste to provedli? bude osmá v pořadí), ze kterých se brzo staly bestsellery – určitě si vybavíte Manželé odvedle nebo román Někdo cizí v domě.

Díky časopisu Knihkupec za recenzní výtisk.

Hodnocení: 90 %

Shari Lapena: Co jste to provedli?

• Nakladatel: Kalibr
• Původní název: What Have You Done?
• Počet stran: 288
• Vazba: pevná vazba
• Rozměr: 145×227 mm
• ISBN: 9788028409104
• Překlad: Naďa Špetláková

Pavel Novotný – Helena Skalická: A to si pak můžeš řikat, co chceš

Na audioknihy, resp. v tomto případě rozhlasovou četbu na pokračování, nedám dopustit. Velmi zásadně mi zpříjemňují letošní léto. Například dnešní pracovní sobotu, kdy jsem se snažila probrat a znovu uspořádat knihovnu, jsem strávila s Helenou Skalickou, velmi svéráznou ženou, o jejíž existenci jsem ještě včera neměla ani tušení.  Její vzpomínkovou knihu "A to si pak můžeš řikat, co chceš", připravila pro ČRo Vltavu jako tzv. Četbu s hvězdičkou Petra Hynčíková, v režii Vlada Ruska účinkovala  naprosto neuvěřitelná Pavla Tomicová. 

Helena Skalická se narodila v roce 1951 v Liberci.  Její život byl od počátku velmi drsný, doma násilnický a věčně opilý otec, už v mládí začalo její kolečko po psychiatrických léčebnách (měla by mít za sebou kolem 80 pobytů), trpěla na epileptické záchvaty, léčila se se schizofrenií, ze závislostí na automatech i alkoholu. Hodně času prožila na ulici, žila v Praze mezi bezdomovcci, než v 45 letech dostala z iniciativy libereckého Fokusu sociální byt. Krom toho ale začala na ulici také malovat, její umění se řadí do tzv. Art brut. 

Dle Wikipedie:

Art brut neboli syrové umění (anglicky Outsider art) je označení pro umělecká díla (především výtvarná), která vytvářejí lidé s duševní poruchou nebo jinak společensky marginalizovaní. Jako art brut bývá označována také tvorba mediumní, vytvářená ve spiritistickém transu. ... Art brut je uměle vytvořenou kategorií pro v podstatě nezařaditelné a někdy těžko pochopitelné projevy tvůrců, kteří si vytvořili vlastní systém, zákonitosti, logiku a pouze z niterných důvodů a příčin a ze souvislostí a okolností známých jen jim samým, vytvářejí svou osobní mytologii a zcela se tak vymykají zažitým způsobům jak nahlížet na umění.

Vzpomínky a vyprávění Heleny Skalické uspořádal a utřídil básník a překladatel Pavel Novotný (možná znáte jeho Zápisky z garsonky, básnickou sbírku, za kterou v roce 2021 dostal Magnesii Literu v kategorie poezie). Ze zhruba 30 hodin nahraného záznamu vybral to nejzajímavější a vytvořil tak výbornou knihu, kterou v roce 2013 vydali v nakladatelství dybbuk.

"A to si pak můžeš řikat, co chceš" je totiž opravdu nečekaně skvělá kniha, které interpretace Pavly Tomicové přidala další level kvality.  Připravte se ale na to, že to je kniha nevhodná pro děti a mládež. Helena Skalická si nebere servítky, pro sprosté slovo nejde daleko, její zážitky z života na ulici nebo po psychiatrických léčebnách jsou šokující a bolavé, přesto plné svérázného humoru. Jde o život na samém okraji společnosti, kde není nouze o alkohol, drogy, cigarety, sex, tělesné tekutiny ani o mrtvoly (Skalická v léčebnách často vypomáhala na oddělení patologie a s tamním personálem měla velmi úzké kontakty). Prostředí psychiatrických léčeben se svými léčebnými metodami je ostatně také kapitola sama pro sebe. Její kniha, to je vodopád historek a vzpomínek, které ale nejsou chronologické ani nijak soustavné, je to živelné vyprávění, stejně tak, jako je živelná sama autorka. Přesto je to něco, co vás uhrane, od čeho se nedá odtrhnout. Fakt takhle někdo žije? No, teda.... 

Vzhledem k tomu, že se velká část knihy odehrává v Liberci, tak je pro mě, která ve městě pod Ještědem strávila dvě poslední dekády, kniha zajímavá i z tohohle pohledu. Vím přesně, kde Skalická prožila své dětství (na Franťáku), kde trávila svůj čas s bezdomovci (Na Bídě a Na Perštýně), kde byla ve své první psychiatrické léčebně (v bývalém Wolkerově sanatoriu), znám i další zmiňované lokace. Myslím, že se na liberecké bezdomovce (a že jich tu máme) už nikdy nebudu dívat stejnýma očima. 

Ukázky:

Dycky když mě nechtěli dát na samotku, tak já jim dělala takovej bordel, bouchala jim do židel tak dlouho, až mě tam dali. Samotka, to bylo krásný místo, měla sem tam svoji klec, klec jenom pro sebe, všichni mi mohli políbit prdel. A voni to časem pochopili a i dveře nechávali otevřený, protože věděli, že ze samotky neuteču. 

A když sem se vrátila domů na Franťák, bylo to zase od začátku: Samý mlácení šňůrou a svázaná ve sklepě. Uhlí nosit, dříví štípat, kopřivy namlet, našrotovat. A jednou sem měla kudlu v zádech, ale tu mi tam píchla mamča, ale vona nechtěla. A jednou mi táta zlomil klíční kost. A já zdrhala čím dál častějc. A máma někdy věděla, u koho sem, ale fotr nikdy, ten jenom seděl doma u kafete, brečel a bál se o mě. A já byla třeba čtrnáct dní u svý cikánský spolužačky Růžičkový nebo sem úplně někam zmizela, spala sem třeba na jedný skále a přes den vybírala jídlo z popelnic.

...

Růžičková, to byla skvělá holka, miliónová, ve škole nevěděla, co by mi dala, dělila se se mnou o svačiny, o všechno. Ale jinak mě totálně nenáviděla. Protože vona byla Jeřabák a já Františkovák a Františkováci, to je jasný, ty se dycky mlátili s Jeřabákama. Dělali sme pravidelný bitky u domova důchodců, to byly nádherný zážitky! A ta Růžičková mě provázela celej život až do Kosmonos. Bylo jí třeba třicet nebo čtyřicet, ale furt se chtěla prát, měla to zafixovaný, že po mně musí jít. Na příjmu dycky, Helo, už zase máme Růžičkovou tady, připrav si cejšku, připrav si hák. Voni věděli, že se umim prát, že hák mám jako nikdo. Řikám jim, sestřičky, děte mi všechny stranou, pacienti mi zažeňte, ať se mi tu nepletou, a Růžičková už najížděla a já řikám, holky, jedeme, jedeme, odhazujeme! A odhodim tu teplákovou bundu a poď, poď, ty frajerko. A Růžičková: tý svině, já tě zabiju. A já, tý mrcho, poď, kde chceš ležet? – A kde chceš ležet ty, ty mrcho? Natlačila sem ji mezi návštěvnu a dveře, a do háku s ní – takhle! A vona jenom plivala a kopala, přes hlavu dostala cejšku, sedli sme jí na ruce a na nohy, hodili ji do klece na pětku, dostala píchance a bylo po ptákách. A takhle pořád dokola, celý dlouhý roky, jakmile přišla na příjem, tak ji to raplo. Řvala, mlátila sebou kolem sebe v tom svým dranzu. Pak nějak měla dostat byt, ale nevim, jestli ho dostala. Nevim, co s ní dneska je.

...

Já jim u toho soudu začala příšerně nadávat a řvát na ně, co si to vymejšlej a jestli jim náhodou neruplo v bedně. O přestávce du do mléčnýho baru, dám si mlíko a rohlik, a najednou tam vidim tu soudkyni, takže jí hnedka povídám, že je pěkná kráva. A za dvacet minut u soudu, jak tam vlezu, chci si odložit tu bundu, ale teď tam byl jenom jeden věšák vojetej kabátama, zamotala sem se do toho, spadlo to celý na zem, rvala sem se s tim, řikám, doprdele, ani pořádnej věšák tu nemáte, děte se vysrat! A voni mi hnedka četli, co na mě všechno mají. A já pořád nadávala a voni řikaj, buďte pět minut ticho! A já řikám, pět minut? – pět minut, no to vám můžu vyhovět! Takže mlčim, koukám na hodiny, sleduju ručičku, držim to přesně a za pět minut na ně vyjedu znova. A ten Stehlík, nebo jak se menoval, tak mi vyhrožoval, že mi píchne injekci. A já mu povidám, zkuste mě píchnout a máte ji v sobě. A von ten Stehlík, ten taky moc dobře věděl, že se ho nebojim, protože už měl se mnou zkušenosti, hnedka mlel, že jako napadení neboco – a já mu řikám:

Já na vás seru! A voni mi tam diktovali další a další a já jim řikám: A polibte mi šos! A voni řikaj urážka veřejnýho činitele, ty krádeže, to už máme dva a půl roku. A já jim řikám: Tak a děte se vysrat, klidně to zaokrouhlíme na tři, mně je to fuk! Takhle já na ně. A nakonec se to splulo tak, že mi soudkyně přečetla všechny ty paragrafy a řekla, že mám nastoupit do tejdne tu soudní léčbu v Kosmonosích. A já na ni: Vy se děte někam léčit, soudkyně, v Kosmonosích už mě maj dva měsíce, kolikrát mám na ten příjem asi chodit, neserte mě, dejte mi ty papíry a du do piči, sbohem! A šla sem a nesvedli se mnou nic a dali mi ty tři roky ústavní léčby.

Přikládám také pár příkladů autorčina výtvarného díla. Jak v doslovu píše Pavel Novotný: "Kreslí a maluje prakticky vším, co jí přijde pod ruku: řasenkami a stíny nalezenými v popelnicích, uhlem i uhlím, tekutým obvazem (fialovým i zeleným), pastelkami, tužkou i tuší."

Na internetu jsem se dočetla, že se jako autorka účastnila řady výstav výtvarných prací klientů Fokusu a tzv. Arteterapeutických dílen (Hejnice 1998, Bílý Potok 1999 a 2000 ad.). V roce 2000 jí Fokus v Liberci vydal samostatný katalog obrazů a kreseb, nazvaný Láska ve vodě a doplněný fotografiemi Bohdana Holomíčka z autorčina bytu. Na začátku roku 2008 měla pod názvem Šílenci samostatnou výstavu kreseb v kavárně Malé výstavní síně v Liberci. V roce 2010 byly její kresby zařazeny na výstavu Umělci čistého srdce (art brut a naivní umění ze sbírky Pavla Konečného) v Galerii U Rytíře v Liberci.  Více zde.

Četbu na pokračování, nesmírně drsnou a upřímnou zpověď Heleny Skalické v podání Pavly Tomicové, si na Vltavě můžete stále ještě poslechnout, jen neváhejte - bude to tam už jen 21 dní. Odkaz zde. A pokud byste to nestihli, nebo si chtěli knížku přečíst nikoli ušima, ale normálně očima, pak na stránkách Pražské městské knihovny je kniha volně ke stažení: tady. 

Hodnocení: 100 %

Pavel Novotný – Helena Skalická: A to si pak můžeš řikat, co chceš

• Četba s hvězdičkou, ČRo Vltava
• Účinkuje: Pavla Tomicová
• Připravila: Petra Hynčíková
• Režie: Vlado Rusko
• Premiéra: 26. 7. 2025

Novotný, Pavel a Skalická, Hana: A to si pak můžeš říkat, co chceš

• Nakladatel: dybbuk
• EAN: 9788074380891
• ISBN: 978-80-7438-089-1
• Prodejní cena: 197 Kč
• Popis: 1× kniha, vázaná, 144 stran, česky
• Rozměry: 12,5 × 15 cm
• Rok vydání: 2013 (1. vydání)

Musoleum Davida Černého

 

Musoleum je muzeum a galerie Davida Černého, zřízené v dubnu 2023 v budově varny bývalého Zlíchovského lihovaru. Budova je spolu s komínem památkově chráněná a proto nebyla zbořena při demolici areálu lihovaru. V okolí galerie postupně roste obytný komplex Lihovar.

(wiki)

Nemůžu říct, že bych byla z Davida Černého nějak zvlášť unešená. Některé jeho věci se mi líbily a líbí (mimina, motýle, Kafkova hlava, Čáslavská), jiné mi přijdou na hranici trapnosti a studu (čůrající panové, pegasové, obscese penisy a vagínami atd). Inu, enfant terrible české umělecké scény. Nedávno  jsem ale shlédla fakt pěkný televizní seriál Krajinou soch, jehož jeden díl byl věnován i Davidu Černému  a tam na mě tenhle umělec působil celkem lucidně. Usoudíla jsem tedy, že bych to jeho muzeum/galerii asi měla navštívit. 

No... pozitivní bylo, že jsem tam jela přívozem přes Vltavu, to mi MHD aplikace naplánovala hezky:-) A jaké je muzeum?  Tak nějak víceméně vypočítané na efekt, překvapilo mě, že tam vlastně ty největší trháky nejsou, nebo třeba jen ve formě modelů či nějakých prvních verzí. Čekala bych nějaké fotky nebo popisky uvádějící do souvislostí, nebo třeba něco víc o samotném Černém... Připadala jsem si trochu ztraceně, z mého pohledu to moc nemá hlavu a patu, sice se člověk pobaví, občas ušklíbne, ale úplně to na mě nezapůsobilo... Ale třeba dvojice přítomných turistů se smála, až se za břicho... 

Pokud jste fandové Davida Černého, tak si ten "výlet za město" asi udělejte, pokud si ale obejdete Černého realizace v pražském veřejném prostoru, užijete si to víc. 

Oficiální odkaz: https://musoleum.cz/